Do Belgie a zpět

Absynthe Minded, Admiral Freebee, Sioen, Ghinzu, Kiss My Jazz, Dead Man Ray, Evil Superstars, Girls in Hawaii, Magnus, kapely- projekty- interpreti, které kopou za Belgii a které mám v přehrávači tak nějak pořád ve stavu pohotovosti … na vrcholu všech výše jmenovaných belgických hudebních pralinek jsou pro mě ale dvě nejchutnější - Zita Swoon a dEUS. Shodou okolností obě živě v Praze týden po sobě. Vykopává Zita Swoon (30.9, Palác Akropolis). Kluci a holky, co jim to spolu ladí, sluší, a které „vede“ Stef Kamil Carlens, který má spolu s Tomem Barmanem na svědomí založení dEUS, ze kterých ovšem v roce šestadevadesátém prchá, aby se plně věnoval kapele, jak on sám říká - méně hlučné - která se přes názvy A Beatband a Moondog Jr propracovala až k názvu Zita Swoon, a kterou zakládá s bubeníkem Aarichem Jaspersem (u kterého jsme se s Pe před rokem a půl, kdy tu Zita rozbalila svá fidlátka poprvé, přeli, jestli je víc podobný Bonnie ´Prince´Billymu nebo Vaškovi Havelkovi).
Zita Swoon, hudba protknutá všemi možnými chutěmi, rock, pop, psychadelie, funky ... hudba která ovšem nepůsobí jako neforemný slepenec, ale je kompaktní, hravá a temná zároveň a vznikající pod dohledem šamanského dirigenta a piráta v jedné osobě - Stefa Kamila Carlense … taková, jaká je jejich hudba, byl i pražský koncert … zpočátku pomalejší, odtažitější, melancholický – při Song For A Dead Singer – písničce, jejíž adresát není nikdo jiný než Jeff Buckley, a která měla v Akropoli atmosféru mrazivější než mrazivou – temná melancholie vrcholí… po ní ovšem následuje další – delší část večera, rozjíždí se večírek, při kterém má konečně Stef prostor ukázat své taneční umění a holky Gyselovic (báječné Eva a Kapinga), co mají afra a hlasy, co by mohly sloužit jako zbraně hromadného ničení, zas mohly začít okouzlovat mužskou (nejen) část publika … jen mi tentokrát v Praze za klávesami a stovkou jiných nástrojů chyběl Tom Pintens , multiinstumentalista, sympaťák, který má tímto u mě opravdu neodpustitelné áčko… ale i bez něj to byl večírek s dortem a svíčkami, chvilku se odehrávající pod pirátskou vlajkou, chvilku pohrávající si s šamanskými rituály … myslím, že od koncertu Tunng jsem neodcházela odnikud v tak pozitivním naladění, takže tímto odpouštím Tomovi, že nepřijel a Stefovi, že mi nezahrál De Quoi A Besoin L´Amour a naopak děkuji za L´Opaque Paradis, vůbec za velepříjemný večer v belgické společnosti a doufám, že Stef splní, co slíbil a brzo se zas vrátí i s celým ansámblem… mám tuhle bandu prostě fakt ráda …

Druhá kapitola belgického příběhu, se odehrála v Abatonu, tedy na stejném místě, jako v květnu 2006. Návrat to byl dokonce ještě o něco hlučnější na poslech, tvrdší na omak a slanější na chuť (potem nasáklý Abaton) než jejich první abatonské živé představení. Na pomalejší „lovesongy“ à la dEUS došlo jen na malinkou chvíli kdesi uprostřed koncertu, kdy jsem zajásala při prvních tónech mé soukromé hymny Nothing Really Ends, která navíc plynule přešla v parádní Bad Timing a pak už se zas pokračovalo v ostrém tempu až do úplného konce, do posledních sil, do úplného vyčerpání diváctva i kapely. Nová deska lomozí na živo vcelku slušně, i když vždycky už budu mít o mnoho radši dEUS z doby alb Worst Case Scenario nebo In The Bar, Under The Sea. V přídavcích málem zazněla má oblíbená For The Roses, ale na poslední chvíli ji, ač jí dEUS na pražském setlistu měli, Tom Barman vyměnil a Roses nezahřímala… a krokodýl se tolik těšil … tak Tome, příště ale už určitě !

Jak dEUS tak Zita Swoon mám spolu tak propojené, že jednu partu bez druhé si ani nepředstavím, každá je jiná, obě vychází z podobného základu, na obě nedám dopustit, a i proto přikládám navíc dva archivní veselé pohyblivé obrázky, na kterých jsou ještě Tom se Stefem spolu u jednoho mikrofonu, u kterého se mi nejspíš už nepovede je spolu nikdy přistihnout …

na jednom podiu (Via)


v jedné vaně (Hotellounge)

Básník Leonard, 27. září, Tesla Aréna

Vidět v průběhu pár týdnů živě Toma Waitse a Leonarda Cohena, to ještě před pár měsíci bylo zcela v kategorii věcí, které jsou absolutní sci-fi …. nicméně i zázraky se občas dějí a pár týdnů po večírku s mužem, co má na sobě ošuntělý kabát, buřinku, kanady, plive kolem sebe prach a má v hrdle ježka, jsem zažila přítomnost jiného pána, tentokráte kazatele v dobře padnoucím obleku, s hlasem hypnotizéra …

Cohen s nenápadnou, ale skvělou kapelou v zádech, neuvěřitelnou grácii a energií, mi daroval víc jak tři hodiny pocitu, že zpívá a hraje jen a pouze pro mě a ty tři hodiny jsem mu věřila každé slovo, pohyb, notu, smeknutí klobouku … krátce po osmé, ze tmy vchází Leonard .... zpívá Leonard … Dance Me To The End Of Love … tak nějak úplně samozřejmě … často zpívá v kleče, recituje své básně-písně, po každém muzikantském sólu hudebníky představuje, klaní se svým spoluhráčům po každé skladbě, klaní se nám, člověk má pocit, že diváky vnímá stejně intenzivně, jako my jeho … uprostřed přestávka … po ní mi znějí Suzanne, Hallelujah i I´m Your Man, konec nastává, nicméně po něm čeká ještě hodina přídavků. Cohen jich přisypává celé tři bloky a po každém loučení odskotačí z podia, aby na něj záhy zas přiskotačil. Na přídavky už lidé nevydrží sedět a po standing ovation si nesednou a utvoří před podiem stojící kotel (co na to asi říkají ti, kteří mají nejdražší možná místa, která tímhle roztomilým tahem ze strany diváctva poněkud ztrácejí hodnotu…) … někde ke konci se mi v paměti usadila If It Be Your Will v podání jeho vokalistek, při níž Cohen zůstává opřený na podiu a bez hnutí se skloněnou hlavou poslouchá … úplným závěrem malé-milé pousmání při I Tried To Leave You … sborová Whither Thou Gest a úklona básníka je tentokrát už úplně poslední. Před tím, než kapela podium opustí, Cohen se loučí a děkuje … neděkuje jen za dnešní večer, ale za všechna léta naší přízně, během nichž jsme udrželi jeho písně živé a málokdo v sále by mu tu upřímnost v hlase v tu chvíli nevěřil … a loučení je to definitivní, víme to my, ví to on… večer, na který člověk jen tak nezapomene …

(a poděkování by jistě zasloužila i zlotřilá Cohenova manažerka, i kvůli které starý pán ještě na turné vyrazil :)

Leonard Cohen - Hey, That`s No Way To Say Goodbye (Praha)

setlist:

Dance me to the end of love

The Future

Ain't no cure for love

Bird on the wire

Everybody knows

In my secret life

Who by fire

Hey, that's no way to say good bye

Anthem

přestávka

Tower of song

Suzanne

Gypsy wife

The partisan

Boogie Street

Hallelujah

Democracy

I'm your man

Heart With No Companion

Take this waltz

***
So long Marianne

First we take Manhattan

Famous blue raincoat

***
If it be your will

Closing time

***
I tried to leave you

Whither Thou Goest

Obrázek má na svědomí Kryštofotí