Bilance 2011

V bezednym oceánu vší tý nový muziky, jsem letos lovila vlastně dost sporadicky, ale přece jenom v těch děravejch sítích uvízlo pár výraznejch ryb, co nebyly žádný čudly. Takže v uších letos zůstaly tyhle desky (bez pořadí vyjma toho abecedního):

Astronautalis - This Is Our Science

Andymu čistý nadšení pro věc nechybí ani na nový desce, rapovat nemusí jen tlustej černoch v XXL tričku... pulzující beaty, piáno, melodie jasný jak den, předlouhej zástup hudebních hostů, chytrý slova, co jsou blíž, než si kdo z nás chce připustit, charisma kořeněný nekonečnou upřímností, emoce, co na uzdě nikdo nedrží, to všechno pod supervizí Johna Congletona, to všechno je Our Science. A živě se bude podávat 3.2. na strahovskym Kopci. Astronautalis is coming to town....again!

k poslechu tady. 

Bonus - Náměstí míru

S Bonusem to mám dlouhodobě tak, že jsem vlastně vždycky nějak vnitřně rozumněla, co říká, jen mi občas přišlo legrační, jak to říká. Stejně úplně nejvíc se mi líbily nejstarší zárodky jeho současnýho ksichtu, takže na "Bůh by nechtěl, aby umřel Johnny Cash" budu přísahat i po těch letech. Kdo neví, stáhnout, poslehnout . Nezapomenu, jak jsem na Bukovině, tenkrát prvně ze stanu slyšela v beatech tu o největším hajzlovi v tomhle městě a místo toho, aby mi to přišlo směšný, jsem se nechala tim "zlým" beatem přitopit... tenkrát z toho zamrazilo... Na letošním Míráku pro mě Bonus konečně vyrostl z dětský zpupnosti, pojmenovává věci způsobem, kterej už není ve svý naivitě legrační ani trochu, rekapituluje, má pravdu a zase z toho jednou mrazí... Nehledě na to, že prvně fakt zpívá. Nejlepší věc - Okovy.

Chuck Ragan - Covering Ground

Tohohle chlapa tajně miluju. Často si při poslechu Covering Ground vzpomenu na Věr, co se poslední roky se svojí karavanou stěhuje z místa na místo a často jí posílám tichý obětí - teď zrovna pod texasský slunce. I can't say where I'm from. I've been moving since my mama gave me to a Texas sun. Covering Ground je zase o hledání cest domů, country, co hraje "nomad by fate". Hot Water Music jsou minulost, teď je tu chlápek ve flanelce s kytarou, co na cestách víří prach a housle mu k tomu hřejou do zad. Osamělý country balady (Jé říká, že jsou country pravověrný, tak asi jo) zpívaný prázdnejm pokojům. Právem jedna z nejlepších desek loňskýho roku! Take my hand, take my whole life too. I haven't bought no ticket, haven't sold my soul for the one way lonesome road.

dEUS - Keep You Close

Poslední deska mejch belgickejch hrdinů. Deska, co má velkej zvuk, rychlej start a jasnej cíl. Deska, co už není tak "podezřelá", jako jejich starý placky... dílo chlápků, co už lecos pamatujou, ale furt jim nedělá problém na kohokoliv vystrčit holej zadek. Avantgardě definitivně odzvonilo a zbylo jen to, co tuhle belgickou grupu baví. A že je to furt ještě baví je vidět na každym živym hraní. Smyčce vedle kytar a samplů, to jsou bOHOVÉ model 2011. You were young, you had time on your hands, And I was a rollercoaster of the kind, that needs to ride so high, To dive so low, All the time I had to keep you close. Tenhle vztah nezevšední (tak v březnu zas rande v Praze).

J Mascis - Several Shades of Why

J Mascis je ten šedivej dlouhovlasej chlápek, co drhne kytaru v Dinosaur Jr. Na svý poslední sólovce drží akustiku, zpívá o obyčejnejch věcech, jako je láska, bolest a vám se u toho chce brečet, protože to všechno znáte a protože mu věříte každý slovo a každou notu. Deset neuvěřitelně něžnejch a drobnejch písní, který se do bytu vetřou naprosto nenápadně, bez okázalýho vítání, zato pak s váma zůstanou dlouho do noci, vy se s nima cejtíte hrozně dobře a pak jim nabídnete rozkládací gauč a snídani. Upřímný písničkářství, upřímná deska se spoustou hudebních pomocníků (Kevin Drew, Pall Jenkins, Kurt Vile aj.) jako bonusem. Kdybych měla chystat bednu a předávat věnce, zazněla by teď fanfára a J Mascis by stoupal na nejvyšší stupínek. Díky za celej tenhle dlouhej rok.

PJ Harvey - Let England Shake 

Kolikátá je to vlastně deska? osmá? Každopádně deska, co se netočí kolem vnitřních stavů duše, ale kouká se kolem. Deska o válce. Reflexe vnějšího světa. Deska o velkejch věcech, ale podaná s patřičnou intimitou, kdy máte pocit, že hudba trochu pomáhá snést tíhu textů. PJ dnes. Mám jí ráda.

Siskiyou - Keep Away the Dead

Podzimní nebo zimní výlet ke kanadskejm jezerům, kde se k ránu povaluje mlha, skrz kterou vidíte jen obrysy věcí, co za chvíli potkáte. Ticho praská, jen přes vodu se nese klidnej hlas. Koukat se do korun stromů a na chvíli si přestat krejt záda. Nejlepší výlet vašeho života, ze kterýho neuděláte ani jednu fotku, ale nikdy na něj nezapomenete.

St. Vincent - Strange Mercy

Annie Clark se nám vrátila s novou deskou. Deskou plnou tajemnejch a nezařaditelnejch koutů, do kterých  vábí zvuk elektrický kytary. Když podlehnete, může se vám stát něco ošklivýho... ale co už... Hudba St. Vincent mi vždycky tak trochu připomínala fotky Gregory Crewdsona .. Prázdná ulice, kde se toho děje moc. Nejvíc věcí se vždycky děje pod povrchem. Film noir. Svádění nikdy nebylo tak sexy. 

tUnE-yArDs - w h o k i l l

Indiánský zpěvy za zvuku ukulele. Dětská říkačka a tanec kolem ohně. Jsou cejtit dálky, zapomenutý civilizace i dvorky, kde jste si hráli vy i vaše rodiče a prarodiče. Je to nahlas, je to nasáklý všema možnejma vlivama a inspiracema a nedá se to chytit, ohmatat, popsat. Co je to? Merrill Garbus aka Tune-Yards. Indiánka s válečnym malováním. Amazonka, co si právě vyřezává luk a nebude se bát ho použít.

Skupina Štěstí - Je třeba obětovat ještě jednoho kohouta

Končíme doma. Pamatujete Esgmeq? Tu neurvalou syrovou lavinu se Sisim v čele? Tak Sisi je teď v čele Skupiny Štěstí a dodává jí podobně syrový, pravdivý a zatraceně upřímný texty, jako ty pod hlavičkou Esgmeq. Jen už to všechno není tak sebevražedně nepříčetný a neurvalý. Na desce jsou prostě písničky (!) o těch nejobyčejnějších věcech, kterejm věříte i proto, že nezněj jako laciná póza, spíš z nich máte stejnej pocit jako z povídání s kamarádem v hospodě. Každá pravá láska je nešťastná... anděli, leť...Přikyvujete, vyměňujete si zkušenosti a tak trochu si chvílema do toho piva spolu jednohlasně brečíte nebo křičíte. "Celej život hledám štěstí, tak mi řekni, co je štěstí. Hlavně mi neříkej, že je to žena, dítě, fotbal a pokr, a nebo poslat malýho s petkou do hospody pro pivo. Štěstí je nevědět, nemyslet a necejtit. Štěstí jsme my!" Věřím, že živě bude Skupina Štěstí ještě o pár levelů vejš, těšim se.

A ještě jedna speciální kategorie s názvem:
Nejposlouchanější album v roce 2011, který ovšem vyšlo už v roce 2010... fanfára.... tamtadadaá

cars & trains - The Roots, The Leaves

O desce jsem psala tady. Je to jako nekonečnej výlet k obzoru, na kterym potkáte zpívající stromy spoustu houkajících vlaků. Takže pokud se letos vydáte kamkoliv na cestu, nechť vás na ní provází právě tahle deska. Ať se práší za kočárem! 

A to nejlepší z živý muziky pro mě letos bylo:

- Polite Sleeper (Lu) - A studio Rubín (12.2.)

- Boduf Songs (All in the Golden Afternoon) -A studio Rubín (16.3.)

- Troy von Balthazar, Her Name is Calla - 007 (6.4.)

- Dead Western (Aran Epochal) - 007 (18.5)

- Unsane (Calvera) - 007 (2.6.) 

- Edie Sedgwick (kontroll) - 007 (17.10)

- Pinback (Paramount Styles) - Divadlo Dobeška (13.11.)

- Siskiyou (Carter Tanton) - A studio Rubín (20.11.)

- dEUS (SX) - Backstage (Mnichov) (2.12.)

Bavilo mě toho spoustu, v kině třeba Sedláčkova Rodina je základ státu pro plno věcí, co zůstaly pod povrchem, Markovo Nic proti ničemu, nejen kvůlivá všem mejm zapomenutejm láskám, belgickej dokumentární Epilog pro způsob jakým vypráví o smrti nebo nenápadná žánrovka Drive, co je mrknutím na všechny filmový fandy. A jestli jste nečetli Divochy od Lucky Lomové, přečtěte si, tenhle komiks má duši. A na konec poděkování všemu a všem, co mi pomohli tenhle rok u(za)žít.

Pour Féliciter

 -- Moji milí, ať nás v roce "raz dva" na konci duhy čeká jen to, co dokážeme unést. eL --

Another storm behind the clouds (2.12. dEUS, Backstage, Mnichov)

Ještě než se začne za každým rohem rekapitulovat a uklízet paměť (aby byla kapacita na další radosti se štítkem s dvanáctkou), ještě jedno krátký zastavení. Dlouho jsem totiž veřejně nevykřičela, že nejlepší kapelou na světě je banda Belgičanů, ke který je třeba se modlit s každou novou deskou a v mezidobí mezi nima aspoň pomazávat obaly těch starejch vonejma olejema. Kapela, co už kroutí bezmála dvacátej rok a je u toho stejně sexy jako na začátku devadesátejch. Navíc zkuste v Belgii ukázat aspoň na jednoho muzikanta, kterej s ní někdy, aspoň chvilku, nehrál. Čas na upřímný vyznání svejm láskám zase jednou nadešel a neni to těma blížícíma se Vánocema. Jasně, že řeč je o dEUS, víc variant není.

dEUS letos vydali skvostnou desku a eL dostala skvostnej dárek k narozeninám (od skvostnýho muže). A kde by si člověk dokázal užít koncert nejlepší kapely na světě víc než v hlavním městě koženejch kalhot - Mnichově. Můžeme mluvit o štěstí, že Oktoberfest se z tamních ulic už dávno vylil, lederhose jsme viděli jen jedny na nádraží a Byern sice hrál v sobotu, ale míra hlučnosti jeho opilejch fanoušků nepřesáhla během víkendu únosnou mez (i když možná Jé se na to koukal trochu jinak). Jednoduše jedna z nejlepších věcí na Mnichově byl klub Backstage, co sic z venku od metra vypadá jak cirkus, ale uvnitř je tenhle multifunkční členitej prostor až berlinsky punkovej a německy účelnej. Nehledě na to, že je prostě příjemnej. Praze by takovejhle středně velkej plac slušel až hanba.

K tomu, aby člověk viděl Toma Barmana v upnutejch džínách, bylo potřeba jen přetrpět (doslova) předkapelu, co si říkala SX (čti: esex s důrazem na poslední slabiku), kterážto byla belgická (a žádnej člen nikdy nehrál s dEUS, což asi vysvětluje, že mě nebavila), snažila se znít (nebo možná nesnažila, jen tak prostě zněla) jako Sandra nebo Sabrina v osmdesátejch a jejich zpěvačka k tomu za klávesama házela drdolem a všemožně se snažila působit dekadentně. Každopádně nuda to asi nepřišla jen mně, soudě dle vlažnýho potlesku a přeplněnejch barů. Moje tabulka belgický čokolády to holt nebyla.

Nicméně až do Mnichova jsem se naštěstí nedostavila kvůli SX... Takže úvodní zářez do těla v podobě The Final Blast mohl už zabolet se vší intenzitou. První půlka skoro dvouhodinovýho dEUS představení byl mix Keep Your Close s Vantage Point v přesně odměřenym poměru 1:1. The Architect  nebo  Oh Your God  proložený Constant Now a Slow. Vražedně rychlej rozjezd, po kterym hned za(na)bíjela hymna Instant Street...You're probably right, seen from your side, that I've been lucky a první singalong, co nebyl zdaleka poslední. Nikdy mi nebylo moc jasný, jak po apokalyptickym závěru Instant Street můžou dEUS hrát ještě cokoliv dalšího místo toho, aby na místě popadali. Přece jen pánové v letech žeáno...ehm...

Nicméně hned po tomhle peklíčku se spustila hypnoticky ďábelská If You Don't Get What You Want s další Dark Sets In v závěsu (jakožto zlatej hřeb nový desky). Na vydechnutí tudíž není ani minuta, na podiu jsou zřejmě roboti. Fascinuje mě něco, co má Klaas Janzoons po svý pravici, co vypadá jak píšťaly varhan  křížený s xylofonem (co má určitě i svůj název hehe), na který pak břinká úvod v Keep You Close. Baví mě Mauro Pawlowski  (největší belgický hudební chameleon a sběratel rozličných hudebních projektů) se svým poker face a pózama, za který by se nestyděl ani Sagvan Tofi a taky to, že čim je Alan Geavert starší, tím víc mi připomíná Teda Raimiho.

Druhá půlka koncertu je pro nostalgiky, takže Sister Dew, Little Arithmetics (jak já ten song a celou desku miluju) aneb další sborovej zpěv s německym přízvukem....Sun Ra a ja vzpomínám, jak jsem si před pár lety na koncertě říkala, že věci z "nový desky" (tenkrát Pocket Revolution) nemůžou nikdy živě znít tak dobře, jako všechny starý fláky z klasik typu Worst Case Scenario nebo In The Bar, Under The Sea, čemuž se teď musim smát. Někde uprostřed prvního přídavku si Klaas bere housle a  začne na ně drhnout začátek obligátní Suds & Soda (kdyby jí dEUS nezáhrali, myslim, že by se našlo pár lidí, co by chtělo vrátit vstupný), nicméně konec to ještě není. Pánové se ještě na pár kusů vracej a na úplnej závěr 2. přídavků dávaj Hotellounge (Be The Death Of Me), ke který se modlim, a kterou se mi živě ještě nikdy nepovedlo slyšet. Nejlepší na konec. Cause it's so hard, to keep the dream alive, and if it all comes down to this, how will... Amen. Pivo a spát.

Takže, aby nedošlo k mejlce, tohle celý je vlastně jenom taková malá pozvánka na 6. března do pražského Meet Factory, kam si přijďte poslechnout Instant Street, vočíhnout tu divnou věc, na kterou hraje Klaas, zpotit se, pobrečet si a dát Tomovi pusu. Špatný to nebude, to přísahám!

Last minute - Siskiyou

Znáte Great Lake Swimmers ? Kanadský indie folkaře pohupujující se i s nástroji na vlnách jezera Ontario? Že jo? Tak tak to se v hudbě Siskiyou neztratíte. Siskiyou jsou  Colin Huebert a Erik Arnesen, co spolu na tý jezerní loďce nějakej čas pluli. Ale nic netrvá věčně a tak jednoho dne z bárky vystoupili a jali se po obývácích  a kuchyních nahrát desku pod jménem Siskiyou. Siskiyou je intimnější odpověď na Great Lake Swimmers, houpající se na menších vlnkách, tetelící se v horkym vzduchu, šeptající svoje strachy všem svejm láskám.

Na prvním stejnojmenném albu byl ještě otisk velkýho zvuku a kapely, na tom druhém, co vyšlo letos a jmenuje se Keep Away The Dead je toho jen homeopaticky, přesto v sobě má tentýž náboj tichejch písní pro kanadský cedry a všechny, co chtěj poslouchat. Siskiyou maj dar krásnejch melodií, co maj nejblíž třeba k Bon Iverovi nebo Iron & Wine.


Debaty, které se řetězí na internetech o tom, jestli Siskiyou jsou nebo nejsou nejpřístupnější kapelou vydávající na Constellation Records nechám spát (vedle takových Godspeed You! Black Emperor sice vypadají mírumilovně a srozumitelně i pro paní pošťačku, ale na Constellation vydávají třeba i Clues, což je vlastně jen trochu divnější popina).  To jediné, co je důležité, je to, že Siskiyou vystoupí už tuhle neděli (20.11.) v Rubínu, tak to neprošvihněte, bude to krásný, to Vám říkám !!

Reflecting eyes upon the surface

Sic je už listopad, ale ještě na skok zpátky někam na začátek října, kdy nepomohlo moje vábení do Finalu na Cars & Trains, a tak se nás tam sešlo 15 a Aran byl trochu smutnej a my jsme byli smutný, že on je smutnej, ale jak je ten kluk velkej, tak je statečnej, takže večírek byl a Tom Filepp aka Cars & Trains nám k tomu se svejma kouzelnejma krabičkama, kytarou a smyčkama  moc pěkně hrál a vypadalo to jako u nás v obýváků, když se sejde pár kamarádů. Adame, díky!

Nicméně další říjnové zastavení klukům na Stříbrný raketě snad radost udělalo o malinko větší, protože se na Kopec vrátil Edie Sedgwick, kterej tentokrát nechal svojí blyštivou garderóbu doma, vzal do Prahy svůj ryze dívčí band a novou desku Love Gets Lovelier Every Day a předvedl hodinku, co mě bavila ještě tisíckrát víc než posledně. Poctivej pop-post-punkovej kabaret, jak ho umí málokdo a Justin k tomu tentokrát nepotřeboval ani špetku makeupu a flitrů. Vlastně přemejšlim, jestli mě letos něco bavilo stejně tak, jako poslední pulsující návštěva Justina Moyera aka E.D. Sedgwicka a odpověď zní: ne...



No a pak už jen konec října stejně jako 12 předchozích let v Jihlavě, kde to nebylo o muzice, ale filmech. Letos sic krátká návštěva, okolnostem neporučíš, ale i tak eL prožila pár pěkně ušitejch příběhů v přítmí kinosálů. Pod sluncem tma je o Evropě, ač si plno lidí myslelo, že o Africe. Novej film Morgana Spurlocka je tak trochu potutelně zdviženej prostředníček všem, co si mysleli, že se bude obžalovávat reklamní průmysl a odhalovat jeho spodní proudy. Morgane, ty uličníku, já tě mám ráda. A nejsilnější a nejvíc fascinující film o smrti, co jsem kdy viděla je belgický Epilog, ze kterýho dlouho trvá, než se člověk vůbec vzpamatuje, každopádně ale nutí k vnitřním monologům jako máloco. Jen škoda, že se Jihlava letos při tom všem myšlení filmem, zasekávala a nepříjemně vrzala víc než kdy jindy, zádrhely se kupily a já doufám, že to byla jen řada nešťastných příhod a ne něco, na co bychom si museli zvyknout...

Začátek listopadu byl čas pro kamrády z Goldmine, protože se konečně podařilo do Čech dostat kucí z Maybeshewill, co to posledně kvůlivá zlomený noze nebo čemu vzdali. Kopec k prasknutí, kasička plná, hudba vlastně príma, jen jsem už asi na ty post-rocky a jejich fandy stará nebo co. Nechám je do budoucna přemejšlivejm a budu chodit jen na magory, jako Justin Moyer. Každopádně mě pobavilo, že se kluci britský před koncertem tlačili v bekstejdži u zrcadla a poctivě si lakovali svoje udržovaný patky...no neni to hezky pěkný punkový?!

A poslední (zatím) listopadová kapitola, je kapitola z nejzářivějších, protože eL viděla Pinback...
Svatá trojice Three Mile Pilot, Black Heart Procession a Pinback, co je propletená nejen osobami a obsazenim, ale i náladou a barvama. Hudba, co se hodí k tomuhle zmrzlýmu počasí, ale neudělá vám na duši hůř (pokud ovšem mermomocí nechcete, žejo). Pinback jsou hlavně  Zach Smith a Rob Crow, tak trochu Pat a Patachon, co spolu setsakramentsky ladí. Cestou z koncertu jsme se s Je vrhli do akademický debaty, jestli je ten jejich souzvuk ze stejný rodiny jako třeba ten, kterym vládnou Lanegan a Dulli. Výsledku jsme se nedobrali, ale je to asi jedno, důležitý je, že to funguje tak, že se ježí vlasy. Další věc, co mě na Pinback baví, je Zachova basa, která práská svoje linky, jako byste mlátili do kolejnice železnou tyčí. Do toho přidejte melodie, který jsou čistokrevný hity (jak to jen kluci dělaj) a máte otisk toho, co se Na Dobešce dělo... Setlist dohromady nedám, ale zaznělo toho plno z mejch nejoblíbenějších Summer in Abaddon a Autumn Of The Seraphs, byla Fortress, stop, it's too late, I'm feeling frustrated, I see no sign of fortress,  Good To See, snad i Walters a Bouquet...a všechno tohle trvalo s přídavkama skoro hodinu a půl. Je jasný, kdo byl vítězem večera. A to samozřejmě nechci a nehodlám upírat zásluhy i Scottu yeah yeah yeah McCloudovi a Paramount Styles, který ten večer otvírali, Scott šeptem zabíjel, violoncello zas uzdravovalo a dokonce i pan Yipee, co Paramount Styles vlastně nerad,  prohlásil, že se mu snad poprvé libili...Hra na prvního a druhýho ten večer neměla smysl, stejně tak jako hra na lepšího a horšího. S Pinback to byl jen první sex a ten se pamatuje...

Last minute - Cars & Trains

The Roots, The Leaves, poslední deska chlapíka, co si říká Cars & Trains, ale jinak se jmenuje Tom Filepp, byla láska na první poslech. Stalo se to někde na cestě autobusem z mý momentální periferie kamsi do centra a bylo to jakobych v ten okamžik potkala člověka, co ho znám už léta, jen jsme se ještě neviděli. Hudbu většinou testuju v dopravních prostředcích. Sítem projde cokoliv, co mě dokáže vtáhnout natolik, že nevnímám davy neznámých, míjející zastávky a všudypřítomný emoce těch, co chtěj rychle a moc. Hned první písnička z The Roots, The Leaves mi za oknem autobusu změnila barvy. I Know Someone Who Can´t Recognize, akustická kytara, za kterou to šustí, skřípe a cinká. Miluju Tunng, partu kolem Sama Genderse, jejich elektronicky rozostřenou akustiku, silný melodie v nenápadnejch košilkách a praskavej zvuk. V Cars & Trains je slyšet všechno tohle a ještě něco navíc. Je to otisk lo-fi obýváků, zaprášenejch cest a šumu ulic, co je v každym městě jinej a přesto stejnej. Občas banjo a k němu za kopcem jemnej beat. Míjíte nádraží, posloucháte ty trochu smutný slova, koukáte z okýnka, na chvilinku zavřít oči, mikrospánek, mikrosen, realita se vlní a ohýbá. Permanentně na cestě. Cars & Trains je prostě čistej soundtrack k cestování odnikud nikam. V sobotu 1.10. Tom (spolu s one man bandem 2econd Class Citizen) dojede i do Žižkovskýho Finalu, tak neváhejte ani chvíli nasednout s nima!

cars & trains - intimidated by silence from cars & trains on Vimeo.

Last minute - Chad VanGaalen

Chad VanGaalen. Kanadský DIY král. Písničkář, multiinstrumentalista nebo třeba animátor. Sám si skládám, sám si nahrávám, sám si kreslím klipy a ještě pomáhám jiným (j mascis, Women). 4 desky, poslední - Diaper Island - letos. Po vydání té předposlední Soft Airplane (2008) byl nominován na kanadskou Polaris Music Prize. Zní trochu jako kdyby se třeba Destroyer rozhodl natočit společnou desku s Ariel Pink's Haunted Graffiti... Další kanadský zářez na pražské alternativní pažbě. Konečně!

Tak a nyní již máte dostatek informací, abyste mohli vydedukovat, jak to bude doopravdy..... a to už zítra (neděle 7.8.) na Sedmičce!